O tom, že Kyrgyzstán tvoří především a téměř výhradně hory, už řeč byla. Koneckonců jsme se o tom,  zatím jen vizuálně, přesvědčovali ihned od přistání v Biškeku. Nejlepší příležitost, jak si zkusit jejich atmosféru takříkajíc na vlastní kůži, se nám naskytla prostřednictvím dvoudenního treku v okolí jezera Ala-kul, poblíž města Karakol ve východní části země.

Karakol – aneb vítejte na konci světa
Ne, že by byl Karakol malou vískou někde uprostřed vysokých skal, ale jeho poloha a charakter ho předurčují k tomu, abyste jej chtě nechtě nazvali koncem světa. Sedmdesátitisícové město se nedávno vrátilo ke svému kyrgyzskému názvu, neboť jak známo se po nějakou dobu jmenovalo podle věhlasného ruského cestovatele Przevalského, který zde koncem devatenáctého století zemřel na tyfus poté, co se napil vody z nedalekého potoka. Kousek od města, přímo u východního břehu Issyk-kulu, je i poměrně rozsáhlé muzeum věnované této osobnosti, a když budete mít štěstí, jako jsme ho měli zrovna my, získáte bonus v podobě kouzelné ruské babičky coby hrdé průvodkyně. Město samotné pak působí jako shluk paneláků schovaných mezi vysokými horami. Jeho centrum tvoří starší domová zástavba a jako takové připomíná spíše velikou vesnici. Jako v jiném světe si pak připadáte ve skvělé restauraci s velmi pestrou nabídkou jídel, kterou možno najít v samotném středu města. Někteří zoufalí členové naší výpravy se zde dokonce dočkali i jídelního lístku v angličtině, což byl například v hlavním městě poměrně veliký problém. Karakolskou, dá-li se to tak říct, dominantou je krásný dřevěný pravoslavný kostel postaven v devatenáctém století, prohlídka jehož interiéru nám málem byla odepřena. Ovšem štěstí nám opět přálo, neboť až z kazašské Almaty právě dorazil autobus církevní organizace starající se o sirotky převážně ruské národnosti a těm byl vstup dovnitř, na rozdíl od umolousaných výletníků, bez problémů povolen. Takže jsme kromě pohledu na bohatě zdobený oltář a typické pravoslavné ikony nebyli ochuzeni ani o možnost shlédnout přesvědčené vyznavače tzv. východního křesťanství oddávající se modlitbám. Komerčního využití však nezůstává ušetřen ani tento aspekt lidského jednání, což jasně dokumentoval malý obchůdek u vstupu do kostela, ve kterém bylo možno koupit různé „suvenýry“ s pravoslavnou tématikou.

Kyrgyzské hory – nekonečné a krásné
Karakol je však především jednou ze vstupních bran do ťan-šanských hor, o čem svědčí i existence poměrně frekventovaného kempu. Po dlouhé době tak opět slyšíme angličtinu, němčinu a dokonce zde potkáváme i jednoho Poláka, který se podle všeho do Kyrgyzstánu vydal úplně sám. Zde skladujeme nepotřebné věci a necháváme se autem odvést několik kilometrů za město, kam až čím dál členitější terén japonské Mitsubishi ještě zvládá. Adrenalin nám dopřává přejezd přes úzkou dřevěnou lávku, pod kterou se valí mohutný proud řeky Karakol. To jsme však ještě netušili, že zpáteční cesta v obstarožním Zilu v mírně řečeno kopcovitém terénu a s neuvěřitelně upovídaným řidičem bude ještě silnější zážitek, při kterém jsme (teď už si ani nevybavuji jestli ze strachu anebo spíše z úžasu) občas zapomínali i dýchat. Několikakilometrový trek, který jsme během necelých dvou dnů absolvovali, je na místní poměry poměrně vyšlapanou a populární cestičkou.

Začíná v údolí a končí ve zhruba čtyřtisícové výšce nad jezerem Ala-kul. Během této poutě s převýšením více než 2000 metrů je možnost shlédnout několik vegetačních pásem. Počínaje hustě zarostlými lesy, plnými nádherných stromů, přes postupně řídnoucí vysokohorskou zeleň až po úplně holé skály, kterým dělají společnost pouze sníh, led a všudypřítomné pobíhající svišti, kteří se k nám nebojí přiblížit i na několik metrů. Bohatě zavlažovaným loukám v údolí dominují pasoucí se stáda krav, ovcí, či krásných a ušlechtilých koní, které se jen tak bez lidského dozoru potulují po kyrgyzských horách. Strach z odcizení zvířat zde místní pastevce očividně vůbec netrápí. Že by to asi nakonec ani nebyl zrovna lehký úkol nám dochází záhy, kdy si uvědomíme velikost a neprostupnost zdejších hor. Už jen fakt, že měřeno vzdušnou čarou sídlí Karakol od čínské hranice něco kolem sta kilometrů a přesto z něj do Číny nevede žádná silnice, mluví za vše. Mezi Karakolem a nejlidnatější zemí světa jsou stovky kilometrů nesjízdných a mohutných horských masivů. Nádherný výhled na ně se nám naskytnul právě během výstupu na poslední vrcholek našeho výšlapu. Ale nejen na ně. Jezero Ala-kul působí velice nevlídným a chladným dojmem. Jeho výrazně zeleně zbarvená voda připomíná spíše nějakou naplaveninu poblíž chemické továrny než Matku přírodu v její čisté podobě. Úchvatně však vypadá celý mechanismus dopravy vody z horských ledovců, které Ala-kul napájejí a z něhož se voda po dlouhé a strmé stezce dostává až do slaného Issyk-kulu. Překrásné scenérie dávají zapomenout na tristní fyzickou kondici, se kterou se naše kancelářská partička rozhodla kyrgyzským horám vzdorovat. Právě uprostřed jejich lůna člověku dochází, že stačí tak málo, aby jej nadobro a bez jakýchkoliv stop úplně pohltily. Nám se však naštěstí nic takového nestalo, a tak jsme si ještě během sestupu mohli dopřát regeneraci formou koupele v termálním horském pramenu. Nevadily nám ani spartánské podmínky plně v intencích místní kultury a především ekonomických možností země. Samozřejmě, že ve zdejších horách můžete nerušeně a nenákladně v závislosti na vašem časovém fondu pobývat i několik dnů či týdnů. V tomto směru si není potřeba klást žádná omezení. Na tak obrovské ploše zřídkakdy potkáte davy turistů či výletníků. Jejich roli v tomto případě plní všudypřítomná stáda pasoucích se zvířat.

Napříč vnitrozemím – aneb 24 hodin na cestě
Cestu kolem severního břehu Issyk-kulu absolvujeme během jednoho dne. Ten nám bohatě stačí na to, abychom se přesvědčili, že tato část jezera je v mnohem větším turistickém obležení než ta protilehlá. Stačí nám rovněž na to, abychom si zdáli prohlédli „skromnou“ vilku kazašského diktátora Nazarbajeva a abychom se přesvědčili, že voda zde není ani zdaleka tak čistá jako na jihu. Krátká zastávka v „Otci venuše“, což je český překlad jména města Čolpon Ata, nás přesvědčila o tom, že v letním období to tady skutečně žije. Kromě četných restaurací, diskoték a heren je zde možno snad na každém domě vidět kyrgyzský ekvivalent nápisu „zimmer frei“. Navečer jsme opět v Balykči. Tato kdysi vojenská pevnost je dnes zhruba třicetitisícovým městem připomínajícím skanzen dob minulých. Kdysi zde byl soustředěn značný průmysl, ze kterého dnes zůstaly jen trosky. Díky tomu tak podstatnou část rozlohy města zabírají opuštěné a zdevastované fabriky, nezřídka „vyzdobené“ podobiznami V. I. Lenina a dalších jemu podobných. Je v tom značný kus symboliky. I jejich myšlenky, stejně jako ty továrny, skončily na šrotišti. Mnohem veseleji to však vypadá na okraji, konkrétně na autobusovém nádraží. To je, jako v mnoha dalších městech z tohoto regionu, především jedním velikým shromáždištěm lidí cestujících tam a sem, trhovníků prodávajících různé zboží, nejčastěji pak uzené ryby a samozřejmě všudypřítomných „taxikářů“ nabízejících odvoz do Čolpon Aty, či druhým směrem – do Biškeku. My však měli poněkud speciální přání. Našim dalším cílem bylo druhé největší kyrgyzské město – Oš. Nebylo však příliš lehké sehnat někoho, kdo bude ochoten s námi absolvovat náročnou cestu napříč zemí. Především cestu, kde nelze očekávat kvalitní silnice. Ty jsou v Kyrgyzstánu pouze mezi Biškekem a Oší a Biškekem a Issyk-kulem. Toto jsou hlavní „magistrální“ tahy a všechno ostatní jsou jen vedlejší silnice, tu více, tu méně a nejčastěji skoro vůbec tvořeny asfaltovým povrchem. Nakonec se přeci jen jeden odvážlivec našel a po několikaminutovém vyjednávání o ceně a trase, jemuž s velikým zájmem přihlížela minimálně desítka dalších Kyrgyzů, nasedáme do jeho Audi 100 a vyrážíme vstříc noci a, jak jinak, i horám.

Prvních několik kilometrů si nejdříve zvykáme na otřesný puch levného ruského benzínu a poté i na značně riskantní jízdní styl našeho řidiče. Ten, sotva čtyřicátník, toho sice moc nenapovídal, ale stihnul se pochlubit svými několika dětmi a pokud jsem dobře pochopil, tak i tím, že je jedním z těch, kteří si v duchu poněkud brutální kyrgyzské tradice našli manželku tak, že prostě svoji vyvolenou unesli a oženili se s ní. Ještě několik kilometrů jedeme po překvapivě slušné vozovce, a zatímco na obloze vystoupal jasně svítící měsíc a my se díky jeho jasu můžeme ještě kochat fantastickou přírodou a překrásnými menšími jezery, které po cestě míjíme, pomalu ale jistě kvalita povrchu, po kterém jedeme, klesá, až se nakonec ocitáme na štěrkové silnici. Následuje dlouhé stoupání, někam daleko mimo civilizaci, až do úplné divočiny. V hluboké noci vidíme třpytící se hladinu horského jezera Son-kul. To nejhezčí však přichází ráno. Navzdory nádhernému slunečnému úsvitu se v třitisícemetrové výšce klepeme zimou, ale ani to nám nebrání si užívat překrásné a tuze romantické výhledy, které okolí jezera nabízí. Tohle je ten pravý a nefalšovaný Kyrgyzstán. Zde, daleko od všeho, co v této zemi připomíná civilizaci, nerušeně pobývají místní pastevci. Rozsáhlé pastviny všude kolem jim dávají ty nejlepší podmínky ke strávení letních měsíců v horách. Odevšad se ozývá bučení krav, řehtání koní, bečení ovcí, anebo štěkot nádherných a mohutných pasteveckých psů. „Moderní“ éru zde připomínají pouze terénní vozy zaparkované vedle jurt. A přeci, i zde funguje jakýs takýs turistický ruch, když ráno z našeho jedoucího auta máváme na zde vegetující (soudě dle vzhledu) italský či španělský pár, jenž se tváří stejně překvapeně jako my. Už se budu opakovat, ale nemohu si odpustit další kochání se nad překrásnými horskými scenériemi, kterými nás místní příroda během naší náročné cesty tak štědře a soustavně obdarovávala. V Kyrgyzstánu je v tomto směru možné vidět skutečně téměř vše. Od nezdolných skalnatých vrcholků, přes jemně obrostlé pahorky až po překrásné, všemi barvami zářící útvary z pískovce. Fantazii se meze nekladou.

V cestičkách kolem Son-kulu se navzdory prohlášení, že v tom nebude problém, po chvíli ztrácí i náš řidič a netrvá dlouho a už zastavujeme u jurty a ptáme se na cestu. Tohle absolvujeme ještě několikrát, přičemž se během jednoho takového informačního zastavení seznamujeme s malým kyrgyzským chlapečkem, jenž patrně poprvé v životě viděl cizince, což se projevilo i na jeho absolutní mlčenlivosti. Strastiplná cesta k nejbližšímu bodu alespoň trošku připomínajícímu silnici (pravda, naše měřítka na to, co je a co není silnice pro auta, se zde velice zliberalizovala) trvá ještě několik dalších hodin. Je až s podivem, že „naše“ audina s přehledem zvládá takto náročný terén a snad i hříčkou osudu se nám podaří sestřelit výfuk na nejméně nebezpečném úseku horské cesty. Několik zastávek nutných na opravu čím dál více „střílejícího“ auta bylo příjemným zpestřením úmorného cestování. V paměti zůstala návštěva vesničky situované někde ve středním Kyrgyzstánu, kterou protínala prašná silnice, kde na návsi před policejní stanicí seděl vedrem unavený milicionář a kde nám v malinkém obchůdku prodávající babička nabídla chutné místní bonbóny. Symbolické popsání toho, jak to v těchto bohem (anebo snad Alláhem?) zapomenutých končinách chodí a vypadá.

Oš – aneb pět dnů v islámském kotli
Aby toho všeho nebylo málo, dostáváme i defekt, ale to už jsme dávno projížděli hlavním tahem Biškek-Oš a počítali poslední kilometry z nekonečné cesty na jih země. Když najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, zmizely poslední vrcholky hor, byl už pomalu večer a my věděli, že jsme konečně ve Ferganské dolině. Její podstatná část se nachází v Uzbekistánu a bohužel díky nepříliš dobrým sousedským vztahům mezi oběma státy jsme nuceni objíždět část území západního souseda Kyrgyzstánu. Cesta mezi Frunze (název Biškeku v sovětské éře) a Oší kdysi vedla přes území Uzbekistánu, což v dnešní době už není docela pohodlné. Kyrgyzská část Ferganské doliny je tvořena pestrým mixem mnoha národností. Bohužel, po rozpadu sovětského impéria dochází v této oblasti k častým nepokojům, jejichž příčinou jsou nejčastěji náboženské a územní rozbroje. Právě z tohoto důvodu jsem se hned na několika místech dočetl, že se turistům příliš nedoporučuje zdržovat v okolí měst Džalalabad a Uzgen. Těmito projíždíme už v noci a pomalu ale jistě nasáváme orientální atmosféru. Všude mnoho otevřených restaurací plných lidí, tržiště stále vesele prodávají a celkový ruch příliš nevypovídá o tom, že už je pozdní večerní hodina. Samozřejmě, že se ihned stáváme objektem zvídavých pohledů místních, ale na to si bylo potřeba zvyknout. Veselo bylo i v samotné Oši, když se nám přímo před našim autem poprala skupinka podroušených mladíků. Kdo vyhrál, už vám nepovím, neboť nám ani nebylo příliš jasné, kdo z té trojice je proti komu.

Oš, to je úplně jiný svět než sever Kyrgyzstánu. Měli jsme pocit, že domácí národnost je zde v podstatné menšině. Pravda, důležité posty, jako jsou vedení města, či milice, si Kyrgyzové jakž takž drží pevně v rukou, ale v samotném městě, resp. v jeho rušném centru už jich příliš mnoho nepotkáte. Místo toho je zde plno Uzbeků, Tádžiků, Ujgurů (muslimský národ obývající severozápad Číny a třetí nejpočetnější etnikum v Číně) a výjimkou nebyli ani Pákistánci. Díky tomu si pak v centru, které tvoří dlouhá a široká ulice plná neustále projíždějících aut, uprostřed horkého letního dne připadáte jako v nefalšovaném orientu. Snad každý druhý dům tvoří příjemná letní restaurace či směnárna valut. Doprava je i tady naprosto šílená a chaotická, ale kupodivu zde člověk není nucen dýchat tak příšerné exhalace, jako v Biškeku. Snad za to může o poznání kvalitnější benzín, anebo jak nám bylo řečeno i poloha města, které na rozdíl od toho hlavního není v obležení hor. Počáteční oťukávání s místním obyvatelstvem však nebylo příliš příjemné. Paradoxem je totiž fakt, že podle statistik je v Oši největší výskyt nemoci AIDS v celé centrální Asii, avšak ve městě zároveň žije i mnoho silně věřících muslimů a ti, stejně tak jako naše kultura, se řídí mnoha předsudky. Jak jsme se později dozvěděli, většina zdejších se domnívala, že jsme Američané, tj. občané nenáviděné země. „Hello amerikanci, hau ar ju“, křičeli na nás malí kluci aniž by čekali na naši odpověď. „Amerikánci?“, ptal se nás majitel jedné z kaváren v městském parku a nepochybně si to myslel i rozčílený fanatik, který před jednou z velkých mešit hlásal o zavedení islámského práva v Kyrgyzstánu a jenž nám věnoval několik nenávistných pohledů. Vše se však v dobré obrací v momentě prozrazení našeho původu. Jeden by nevěřil, jak je „čekaslavakia“ ve zdejších krajích populární. Ihned jsme zavaleni palbou otázek o tom, jak se u nás žije, vydělává a tak dále. Od uzbeckých žen, které jsme potkali na svatbě, se pak dozvídáme, že naše boty a dětské oblečení byly velice kvalitní, ale teď už lze koupit jen čínské zboží, které je prý na jedno použití.

Páteční veselka – aneb na uzbecké svatbě I.
Po dvou dnech poflakovaní se po městě a vyžírání zdejších restaurací jsme konečně shodili poslední známky ostychu a vydali se na delší procházku. Mimo městské centrum, kolem legendárního ošského bazaru (viz RIPův sloupek), až někam do míst, kde štěrková cesta oddělovala jednotlivé domky. Asi je zbytečné popisovat, jakou pozornost nám zde všichni věnují. Mávající děti a všichni ostatní vyptávající se jsou věci, na které jsme si dávno zvykli. O tom, jaká pozornost je zde věnována cizincům, svědčí i fakt, že jsme zhruba dvousetmetrový úsek jedné z ulic šli přibližně hodinu. Nezbytné kolektivní fotografování, překvapivě i degustace vodky v krámku jednoho z Uzbeků, navíc během zpěvu předtočeného muezzina z nedaleké mešity. No a nakonec i pozvání na svatbu, která se konala v pátek, tedy v tradiční islámský svatební den. Ačkoliv jsme zpočátku lehce váhali, věděli jsme, že zrovna tohle je přesně tím, co jsme na této cestě chtěli zažít.

Přestože si svatebčané den předtím neodpustili štamprličku vodky, tak v tento slavnostní den bylo vše jinak. Velice tradiční svatba s mnoha hosty, jasně oddělenými muži od žen (muži hodovali u velikého stolu a ženy měly svůj prostor uvnitř domu), příjemným prostředím velikého rodinného stavení a doslova prohýbajícími se stoly pod návalem různých pochutin. Hlavní složkou svatebního menu byl plov, což je zjednodušené řečeno islámská verze našeho rizota a pak typický chléb, který se pekl přímo doma. Koneckonců nic z toho, co bylo k mání, nebylo až na některé cukrovinky kupované. Úrodnost zdejšího kraje pak jasně dokumentovaly obrovské hrozny, které rostly přímo v zahradě a samozřejmě i stůl přecpaný různým ovocem od dýní, přes melouny, hrozny až po granátová jablka. Vše se pak vydatně zapíjelo čajem. Ani zde neunikáme pozornosti a absolvujeme četné debaty na téma islám, náboženství celkově, či život v Československu (rozdělení bývalé federace zde nikoho nezajímá). Mimo jiné se dozvídáme, že (uzbecká, kyrgyzská, tádžická atd.) rodina začíná u tří potomků. Že to nebyly jen plané řeči, dokumentovalo množství všude pobíhajících a velmi slušných a milých dětí. Pro našince zajímavým faktem pak je, že snad polovina místních mužů starších 40 let sloužila u rudoarmějců právě v naší republice. Asi jim bylo zbytečné vysvětlovat, co „pomoc“ bratrské armády pro nás znamenala a spíše našim hostitelům jen popisujeme změny v místech, které kdysi dávno navštívili. S úspěchem pak rozdáváme poslední zbytky našich suvenýrů, které tvoří různé pohlednice a publikace z Čech i Slovenska. Svatba, na které se prý celkově otočilo přes 500 lidí, je rozdělena do různých fází. V duchu tradice probíhá několik obřadů, jímž je přítomen i místní imán (muslimský kněz), fotografický výlet na Sulejmanovu horu (viz RIPův sloupek), kde se za zvuků hlasité techno hudby doslova mačkáme hned s několika dalšími svatebčany a poté i večerní přesun do domu ženicha. Místním tradicím neunikáme ani my, a tak jsme přinuceni přede všemi zatančit a během toho vybrat peníze pro muzikanty. Doufáme, že i domácí se alespoň zčásti bavili tak, jako my pohledem na naše kreace. Přestože do to tohoto textu příliš nepatří, dozvuky z hostiny nebyly pro můj žaludek příliš šťastné, ale s odstupem času v hlavě zůstalo jen to pozitivní, příjemné a nezapomenutelné a takový byl i celý den strávený s pohostinnými Uzbeky.

Na poznávání je toho v Kyrgyzstánu samozřejmě mnohem více. My za necelé tři týdny stihli pouze to, co je uvedeno v mých článcích. Těžko lze předvídat, jakým směrem se bude země nadále ubírat. Situace je stále poměrně nejistá, a to jak na severu, tak především na mnohonárodnostním jihu. Kyrgyzstán se těší i stoupajícímu zájmu zahraničních investic, ačkoliv nevím, jestli například taková těžba zlata Kanaďany, při které se na ekologický aspekt příliš nehledí, je tím pravým ořechovým. Taktéž nedávno nastartovaný demokratizační proces začíná mít nejednu trhlinku. Faktem však zůstává, že z daného regionu je Kyrgyzstán zemí s nejpřívětivější atmosférou vůči cizincům, kteří si zde užijí jen minimální pozornost státních orgánů. Samozřejmě, že nic není ideální a možná jsme měli jen štěstí, ale já osobně nevidím nejmenší důvod někoho od cesty do této překrásné země odrazovat. Stačí jen trošku vědět, kam člověk cestuje a mít dostatek respektu vůči místní kultuře, což se mu pak, stejně tak jako nám, bohatě vrátí.

Fotogalerie:

Karakol:
V horách:
Na cestě do Oše:
Oš:
Oš - uzbecká svatba:

Fotografie: Dalas, Radicalcut a Miro